2. Výchova k ideálům

Chtít dosahovat něčeho vyššího, pracovat na sobě, se člověk naučí jedině výchovou. Proto, než přistoupím k objasňování samotného pojmu „křesťanský ideál“ obsaženému v nadpisu práce, budu se zabývat Patočkovým pojetím východiska i cíle výchovy, jímž  je imperativ „Milovat ideu“. Ten vychází z objektivního idealismu, v němž člověk věří,  že existuje objektivní, na člověku nezávislá idea, která zaujímá primát před materiálními hodnotami, a proto je dobré ji následovat. Následné rozdělení lidí do tří skupin podle jejich postoje k „vyšší ideji“ bude vlastním zpracováním společenských fenoménů, na které upozorňoval již P. Kentenich.[1] Jeho vlastnímu pohledu se budu věnovat později.

2.1 „Milovat ideu“

Jedinečným způsobem cíl výchovy popsal Jan Patočka (1907 – 1977) ve své „Filosofii výchovy“, když poukázal na to, že by se edukant měl v prvé řadě naučit „něco vyššího chtít“.[2] Člověk by se neměl spokojit jen s přijímáním skutečnosti, s přicházením a míjením jednotlivých okamžiků, ale měl by chtít objevovat, co se skrývá „za“ věcmi, situacemi, chtít proniknout do jejich smyslu. „Milovat ideu neznamená pochopit Pythagorovu větu nebo zákony pádu nebo jiných procesů přirozených, nýbrž odkrýt určitý celkový aspekt věcí, dobýt klíč, kterým si můžeme otvírat všecko, co jest, a v této možnosti vykládat všecko, co jest, ptát se na jeho smysl.“[3] Výchova tedy předpokládá existenci něčeho vyššího, dokonalejšího, co  je potřeba objevit, k čemu je dobré směřovat. Prvním a nejdůležitějším krokem před dešifrováním „lepší podoby“ světa jako celku je úkol člověka pracovat na poznání sebe sama, na odkrytí té nejlepší možné podoby vlastního života.

2.1.1 Pohled davového člověka

Člověk, který se nenaučí vlastním rozumem kriticky posuzovat vnější podněty  a vlastní skutečné touhy, může snadno přehlédnout povrchnost všeobecných „ideálů“, ať už je to volání po rovnosti a míru nebo latentní vštěpování primátu krásy, výkonnosti a úspěchu.  Takový člověk se orientuje podle proměnlivých módních názorů a se změnou trendu  je schopen „prodat“ i svoji identitu. Davový člověk[4] se nechá snadno ovlivnit výjimečným dojmem, „sbírá“ množství konkrétních zážitků, aniž by je opravdu prožil a zpracoval, touží vyzkoušet všechno dostupné a nerozlišuje hodnotové pořadí jednotlivých podnětů. Nejdůležitější je pro něj názor většiny, je schopen cokoli obětovat, jen aby nevybočoval z představ sdílených společností.

2.1.2 Pohled individualisty

Opakem davového člověka je vyhraněný individualista, který hledá všemožné cesty, jak vlastním způsobem přistupovat k řešení jednotlivých situací. Je to člověk, který  se vymanil z dogmat předkládaných vnější autoritou a v absolutní „svobodě“ rozhoduje,  co bude v jeho životě dominantní a co naopak odvrhne jako nepotřebné. Určujícím fenoménem jsou vlastní síly, východiskem sebepoznání a cílem sebeuskutečnění. Pojem sebeuskutečnění jako nejvyšší představovaný model naplnění lidského bytí se objevuje v ústech mnoha moderních pedagogů, ale jeho význam je velmi nejasný. Winfried Böhm  (nar. 1937) ve své kritické reflexi pojem „sebeuskutečnění“ nazval dokonce „strašidlem obcházejícím kolem pedagogiky“,[5] neboť si pod ním každý může představit, co chce: „Feministka boj proti společensky daným rolím jednotlivých pohlaví, psycholog zdravý rozvoj psychického organismu, antipedagog odstranění výchovy ve prospěch partnerského  a přátelského vztahu mezi vychovatelem a dítětem,…“[6] Člověk, který primárně touží  po sebeuskutečnění, ať už je jeho interpretace jakákoli, se často dívá především na sebe,[7] měřítkem všech věcí je míra jeho štěstí a spokojenosti.[8] Sebeuskutečněním v pozitivním smyslu můžeme nazvat např. Jungovu „individuaci“ v psychologickém pojetí: „Individuace znamená stávat se osobou. Pod tímto pojmem rozumíme individualitu našeho nitra, poslední  a nesrovnatelnou jedinečnost, která se stává vlastním „já“ (Selbst).“[9] Dalším příkladem uskutečnění, nalezení vlastního smyslu, v němž se primárně nejedená o prosazení sebe sama, lze nalézt v logoterapii rakouského psychiatra Viktora Frankla (1905 – 1977). Však i on vzhlíží za horizont přítomného k transcendenci: „Společnost blahobytu je schopna uspokojit téměř všechny potřeby člověka. Jen jedna potřeba zůstává nenaplněna: vůle ke smyslu… Člověk je při hledání smyslu nutně zaměřen na něco, co není on sám, ať už je to smysl, který hledá, nebo setkání se smyslem druhé osoby. Být člověkem však vždy poukazuje nad sebe sama. Teprve transcendence sebe sama je esencí lidské existence.“[10]

2.1.3 Pohled personalisty[11]

Třetím možným způsobem, jak „milovat ideu“, je odvozování vlastní hodnoty  ne z výkonu oceněného společností nebo úspěchu v „zapadnutí“ do proudu doby,  ale z přitakání sobě samému, vlastním schopnostem i nedokonalostem. Člověk už nezaměřuje pohled jen na sebe, ale vlastní ideál dokáže vidět i v souvislosti s druhými lidmi. Podle Martina Bubera (1878 - 1965) takový člověk „dělá své, aby zbavil dav jeho davovosti, šíří kolem sebe jinakost. Je to jednotlivec, jenž proměňuje dav v jednotlivce.“[12] Podobně se ptá  a zároveň odpovídá Sören Kierkegaard (1813 – 1855): „Co to znamená být nebo chtít být jedincem? Znamená to mít a chtít mít svědomí.“[13] Takový člověk by vlastní dobro nikdy nemohl považovat za dobro, pokud by ho musel prosadit na úkor ostatních. Teprve  ideál spojený se zodpovědností[14] může pomoci člověku dorůst ve skutečnou osobnost. Romano Guardini (1885 - 1968) dodává, že „zodpovědnost není jen nějaký atribut, nýbrž základ lidského bytí. V ní je obsaženo všechno: svoboda, vázanost, svébytnost jedince i spojení se společenstvím, vztah k Bohu, lidem a světu. Zodpovědnost je to, čím se člověk vyděluje z ostatního stvoření a zároveň to, co ho se vším stvořeným spojuje.“[15] Jak píše Martin Buber, tato třetí možnost, překonání kolektivismu i individualismu, je cestou k utváření pravé osobnosti: člověka s člověkem.[16] To, co v nich narůstá, vzniká v jejich vzájemném vztahu - „mezi“ nimi.
Člověk ceněný jako osoba právě proto, že je člověkem obdařeným rozumem, vůlí  a svobodou, bude v práci spojovacím mostem ke křesťanskému pojetí člověka. Nepůjde  už jen o pojetí člověka „o sobě“ na základě jeho „svobody a nezávislosti od mechanismu přírody, o určení člověka pouze jeho rozumem“,[17] ale o překročení „svatého zákona rozumu“, jenž v rámci stvoření může všechno, co chce, do roviny pravé svobody.

2.2 Výchova k ideálům – věčné téma

Výzva „milovat ideu“ je předstupněm výchovy k ideálům, nutným předpokladem pro kroky další, protože idea vždy zůstává pouze na rovině abstraktní. Teprve ideál je její konkretizací. Ukázalo se, že touhu po nějaké vyšší ideji lze zpracovat různým způsobem: buď ji uskutečňovat orientací podle „ideálu“ většiny, nebo pomocí striktní distance vůči inspiraci kýmkoli jiným, nebo nasloucháním tomu, co je člověku vlastní, jak se může stávat originální osobností vědomou hodnoty sebe sama.
Jak vyplyne později, úkolem výchovy však není jen naučit se „milovat ideu“, nýbrž naučit se „milovat ideál“. Ačkoli by se tato výzva k podpoření určité cesty v dnešní době plurality hodnotových systémů mohla jevit jako prohřešek proti demokracii, je nutné přiznat, že se v každé době výchova orientovala podle určitých hodnot, vždy měla před očima „ideál“ člověka. Tento „ideál“ se proměňoval a proměňuje s dobou, kulturními a společenskými podmínkami. Z dějin postačí několik příkladů: V době raného křesťanství ideál člověka představoval člověka osvobozeného od lpění na starozákonních předpisech a předsudcích vůči pohanům, člověka svobodného pro přijetí postoje, v němž si je člověk vědom, že láska je více než jakýkoli zákon, dokonce že láska je oním zákonem. Středověk lidem stavěl před oči křesťana, mučedníka, hrdinu schopného velkých obětí pro Boha. Ideálem člověka v době osvícenství byl člověk orientující se podle jasných rozumově zdůvodněných principů, člověk, který se osvobodil od dogmat církve a společnosti. Výchova nacismu bude později popsána jako výchova „nového člověka“, jehož ideálem bylo vědomí příslušnosti k národu, militarismus a postoj poslušnosti vůči Vůdci.
Výchova tedy vždy byla výchovou k ideálům. V následujících kapitolách se pokusím ukázat, jaký ideál člověka má před očima dnešní křesťanská výchova a jakým způsobem jej konkretizuje Schönstatt. Upozorním na to, že člověk jako osoba stojící pod „klenbou“ posetou „hvězdami“, ideály z oblasti vědy, kultury či náboženství, už nesmí nekriticky vztáhnout ruku po jednom z připravených systémů a pouze „vyplňovat“ předtištěný „formulář života“, ale  ve svobodě se rozhodovat pro to, pro co nachází odezvu ve vlastním nitru. Pokud se právě křesťanská výchova zdá být jedním z typických příkladů zúžení horizontu na učení určité církve, pokusím se podtrhnout, že se jedná o nabídku církve jako společenství lidí, které spojují určité „ideály“. Mělo by to být takové společenství, které chce ne formou přesvědčování, ale dialogického sdílení předat to, co nejen přijalo, ale ze zkušenosti vlastní  i zkušenosti generací minulých poznalo jako pro ně nejlepší. Jak upozorňuje současný pedagog Hans-Georg Ziebertz (nar. 1956), veškerá výchova, a tedy i výchova křesťanská,  se odehrává v přítomnosti, ale je úzce spojena jak s minulostí tak s budoucností. „Výchova, vědoma minulosti, je transformací současnosti směrem k budoucnosti.“[18] Proto musí být každá zkušenost předchozích generací předávána tak, aby v ní mohli edukanti odhalit pravdu pro sebe sama, aby „minulé mohli číst očima dneška“.[19]