II)  M O D E L   S CH Ö N S T A T T S K É   P E D A G O G I K Y
 P.   J O S E F A   K E N T E N I CH A

A) SCHÖNSTATT – SPOLEČENSTVÍ KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA

1. Schönstatt  - katolické hnutí výchovy a vychovatelů, hnutí života a milosti

Na otázku, co je to Schönstatt, existuje několik možných odpovědí: Zaprvé je to místo nedaleko Vallendaru nad Rýnem ve středozápadní části Německa.[1] Zadruhé jím rozumíme hnutí nábožensko-mravní obnovy,[2] jež se od svého vzniku na počátku 20. století stalo mezinárodním hnutím v rámci katolické církve. Schönstatt je též poutním místem. Ne však takovým, jež by vzniklo na základě nějakého zjevení, nýbrž z vědomého rozhodnutí P. Kentenicha a studentů nabídnout své síly Bohu, aby skrze ně působil On sám. Dále se Schönstatt postupně stal církevním společenstvím, jež zahrnuje rozmanité způsoby života. Posledním, a z hlediska této práce nejdůležitějším, možným úhlem pohledu, je Schönstatt jako pedagogické hnutí.
P. Kentenich výše vyjmenované charakteristiky Schönstattu shrnul pod tři zásadní body: Schönstatt je „hnutím života, hnutím milosti, hnutím výchovy a vychovatelů.“[3] „Hnutím života“ je Schönstatt nazýván proto, že ve své podstatě nestojí na abstraktní teorii, ale slouží životu lidí stojících v měnící se společnosti, pomáhá dávat odpovědi na nové otázky[4] a nabízí možnost začlenění do rodiny, v níž mohou najít domov lidé jak světských tak duchovních povolání.[5]
Charakter „hnutí milosti“ Schönstatt získává díky zdroji, z něhož lidé čerpají sílu pro utváření i všedních dní nevšedním způsobem, díky tzv. „úmluvě lásky“ s Pannou Marií. V tomto aktu ji lidé vědomě zvou do svého života jako tu, od níž se chtějí učit její otevřenosti pro „Boží přání“, jejímu „ano“ spolupůsobit v dějinách spásy a přinášet světu radostné poselství lásky a naděje.
Schönstatt jako výchovné hnutí v sobě zahrnuje dva aspekty. „Hnutím výchovy“  je proto, že za centrální body svého poslání považuje pomoc při rozvoji člověka jako svobodné osobnosti, kultivaci hodnotných mezilidských vztahů i vztahu k Bohu. Zadruhé  je to „hnutí vychovatelů“, protože se zaměřuje na výchovu těch, kterým je svěřeno výchovné působení na další generaci (rodiče, učitelé, pedagogové) a doprovázení lidí jakéhokoli věku na jejich duchovní cestě (převážně kněží). Chápání Schönstattu jako hnutí výchovy  a vychovatelů (jinak též „hnutí idejí“[6]) není možné oddělovat od předchozích dvou charakteristik. Výchova v schönstattském pojetí totiž musí být orientována na rozvoj života. Nestojí však jen na použití lidských sil vychovatelů, ale především na víře v Boží vedení vychovávaných (jedná-li se o výchovu) nebo sebe sama (jedná-li se o sebevýchovu). Vychovatelé si tak uvědomují, že výchova bez milosti není možná. Kdyby se totiž orientovali jen podle toho, co sami považují za nejlepší, vždy by formovali nesvobodné osobnosti.  Chtějí-li však v úctě před originalitou druhých lidí dát prostor jejich rozvoji, musí sebe i jim svěřené v modlitbě s pokorou vložit do rukou Boha v důvěře, že s Jeho pomocí se dokáží postupně přibližovat Jeho představě lásky o každém člověku. Vychovatelé se tak snaží vložit do výchovy nejvíc, čeho jsou schopni, ale výsledek nechávají na Bohu.[7] Imperativ sv. Ignáce z Loyoly: „Přičiňuj se tak, jak by vše záleželo na tobě a nic na Bohu – a věř tak, jako by vše záleželo na Bohu a nic na tobě“[8] pak lze vztáhnout i na situaci pedagogickou.
P. Kentenich nechtěl, aby schönstattské dílo bylo chápáno jako hnutí dogmatické, ale výchovné: „Vždycky jsme se směli vnímat jako spojovací článek mezi vědou a životem, teologií a životem, psychologií a životem“.[9] Syntézou několika rovin tak Schönstatt získává na univerzalitě, jež je neustále přitažlivá pro křesťany i lidi toužící po hlubokých vztazích, lidi hledající smysl a cíl. Proto v závěru této kapitoly použiji slova P. Menningena, dlouholetého přítele a spolupracovníka P. Kentenicha, jenž v roce 1963 zasazením Schönstattu do dějin spásy upozornil na to, že na vzniku a rozvoji Schönstattu se sice podíleli lidé, ale že je  to převážně dílo Boží. Přitom vyzdvihl myšlenky, jež v různých dobách inspirovaly lidi všech věkových kategorií k přehodnocení svého života. První čtyři příklady působení Božího slova jsou slovy Ježíšovými, ostatní, jak věří křesťané, vložil Bůh do úst těm, které si vyvolil:
 „Ježíšova slova k učedníkům při poslední večeři, „To čiňte na mou památku“,[10] v dějinách světa podnítilo a podněcuje miliony mužů k rozhodnutí vzdát se sebe sama a jako kněží celým svým životem sloužit Bohu. Stejně tak Ježíšova žádost „Jděte do celého světa  a hlásejte evangelium“[11] ve všech zemích neustále dává do pohybu misionáře i laiky zapálené pro šíření radostné zvěsti. Slova zakončující podobenství O milosrdném Samaritánovi, která Ježíš původně adresoval jednomu ze zákoníků, „Jednej stejně tak,“[12] posiluje mnohé zaměstnance charity a sociálních zařízení k obětavé a citlivé pomoci všem potřebným. Jiným příkladem může být Ježíšova výzva směřovaná k bohatému mládenci, který chtěl dosáhnout dokonalosti: „Následuj mě, prodej všechno.“[13] I dnes na ni odpovídá řada lidí zasvěcením svého života Bohu v čistotě, chudobě a poslušnosti. Po vzoru Mariina „ano“ při slovech „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova,“[14] si začalo mnoho lidí uvědomovat, že lidský osud není Bohem diktován bez možnosti změny, ale že si Bůh přeje, aby člověk přijal spoluzodpovědnost za dění ve světě a svobodně se rozhodoval pro Boha nebo proti Němu a aby se učil nést následky svého rozhodnutí. Jedině proto, že si Maria byla vědoma své nicotnosti před Bohem, mohl Bůh skrze její pokoru vykonat tak velké věci. Podobně jako v předchozích příkladech Bůh skrze „obyčejná“ slova podnítil lidi  k „neobyčejně“ hrdinským činům, tak i skrze víru v slova daná Bohem P. Kentenichovi při zrodu Schönstattu, „Miluji ty, kteří mě milují,“[15] vzniklo dílo, které by lidské ruce nikdy nevybudovaly.[16] Tímto příkladem P. Menningen doložil, že na začátku Schönstattského hnutí stálo tvůrčí slovo vycházející od Boha, že je to dílo, skrze něž se tisíce lidí naučilo vnímat Boha jako Otce, odkrylo svoji hodnotu a inspirovalo se, jak se skrze sebevýchovu postupně stávat „novým člověkem v novém společenství“.

2. Dobový rámec, v němž se vyvíjelo schönstattské hnutí

Na společenskou, církevní i pedagogickou situaci Německa v první polovině 20. století měly největší vliv průběh i následky dvou světových válek. Počínaje rokem 1914  se ukázalo, že evropské křesťanství, které oficiálně stálo na mravním základě, není i přes teoretický nesouhlas se zlem schopno zabránit celosvětovému vraždění. Skupiny katolíků dokonce interpretovaly první světovou válku jako spravedlivou pomstu vraždy v Sarajevu. I většina duchovních dávala přednost národní příslušnosti před křesťanskou vírou nebo křesťanství a vlastenectví stavěla do stejné roviny. Církev opouštěla vizi pokřesťanštěného světa a stavěla se do pozice defenzívy.[17] Slovy pastorálních teologů: došlo k proměně klasického paradigmatu opírajícího se o ideologický monopol ve společnosti v paradigma sekularizační, kdy se „církev snažila překonat vznikající propast mezi církví a společností. Nejdůležitějšími motivy přitom byly ochrana před sekularizovanou společností, eventuelně znovuzískání společenských pozic pro církev.“[18] V církvi už veškerou činnost neorganizovali vysvěcení kněží, ale rozvíjely se i samostatné iniciativy vedené tzv. laickým apoštolátem.[19]
 O několik let později se německá katolická církev začala obávat obvinění, že působí proti zájmům Německa, a tak ze strachu z dalšího kulturního boje (Kulturkampf),[20] v němž  by mohla ztratit svoji prosperující katolickou intelektuální obec,[21] dospěla k dohodě s Hitlerem. Na rozdíl od části německého protestantismu, který i přes stále sílící nátlak  na církevní organizace, zabavování majetku diecézí a cenzuru křesťanských novin věřil v možnost harmonizace mezi křesťanstvím a nacionálním socialismem, němečtí biskupové, kteří zprvu nenáviděli více liberalismus a monarchii, vyhlásili zákaz vstupu věřících do nacionálně socialistické strany. Tento stav v Německu platil až do Hitlerova jmenování říšským kancléřem 30. ledna 1933. Odvolán byl až v březnu téhož roku z důvodu nástupu nacionálních socialistů k moci legální cestou. Režim získal ze strany církve legitimitu v červenci 1933, kdy byl podepsán konkordát se Svatým stolcem. K podpisu došlo ještě v době, kdy se římská kurie naivně domnívala, že souhlasný postoj k tomuto režimu je možný. Podmínky pro německé duchovenstvo i věřící se stále zhoršovaly, až se vyhrotily v ostrý boj proti církvi. Reakcí Říma a německých představených církve bylo zveřejnění encykliky papeže Pia XI. „Mit brennender Sorge“ (V palčivé starosti), která až roku 1937 vystoupila proti porušování konkordátu, s konečnou platností odsoudila rasistické teze  a prohlásila je za nepřijatelné pro křesťanské svědomí. Nato byly stovky předních duchovních zatčeny a mnoho kněží a řeholníků bylo posláno do koncentračních táborů. Do léta 1939 byly zrušeny všechny církevní školy.[22] Přestože během války všude probíhala protikřesťanská propaganda, „kostely i nadále zdravily nacistická vítězství vyzváněním zvonů, dokud jim nebyly odebrány a ve jménu válečného úsilí roztaveny.“[23] Na druhou stranu však křesťanský odpor proti Hitlerovi existoval. S nasazením vlastního života se někteří kněží věnovali menším skupinám věřících a povzbuzovali je, aby na místech, kde působí, odporovali propagandě lži a nenávisti a stavěli se proti porušování základních principů morálky.
Na výchovu mládeže v Německu v první polovině 20. století měl největší vliv Alfred Rosenberg, kterého 1. února 1934 Hitler jmenoval diktátorem výchovy Německa. „Tohoto dne bylo Rosenbergovi svěřeno veškeré duchovní a mravní vyučování a výchova nacistické strany a sdružení do ní patřící, včetně vzdělání dělníků po vykonané denní práci.“[24] Podle tezí Rosenbergova „Mýtu dvacátého století“ bylo hlavním úkolem dvacátého století vytvořit nový typ člověka, který se bude podobat bohům a který musí zvítězit nad ničivým vlivem křesťanství, jehož ctnosti jako pokora, skromnost a bratrství musí ustoupit německým ctnostem síly, militarismu, tělesné krásy a vlastenectví.[25] „Náboženství nemá žádnou budoucnost. V každém případě ne pro Němce. Fašismus chce ve jménu božím s církví skoncovat.“ Nový člověk bude limitován jen svojí silou a sebevědomím, nebude muset vysvětlovat pochybovačné otázky, postačí: „Dejte mi pokoj! Já chci.“[26] Mnozí katolíci však považovali tento protikřesťanský traktát za osobní názor a ne za oficiální stranický postoj.[27]  Vedle knihy „Mein Kampf“, kde Hitler proklamoval nacismus jako nové „pozitivní křesťanství činu“ v „národní pospolitosti“, v obci, jež se svými inspirovanými „soudruhy z lidu“ dobude svět,[28] tvořilo Rosenbergovo evangelium skutečně směrnici nacistického pohledu na svět. Nebyla v něm rozhodujícím způsobem popsána politika ateismu, spíše víra mysticko - politická, která věští politickou akci v duchu náboženského fanatismu nazvané „náboženství krve“ zahrnující jak rouhačskou parodii křesťanské „liturgie“ a slavnostní promluvy tak „vyznání víry“ a zdravici Führerovi.[29]  Podobnou knihou zařazenou do indexu zakázaných knih neslučitelných s katlickou vírou, bylo Bergmannovo dílo „Deutschland, das Bildungsland der neuen Menschheit. Eine nationalsozialistische Kulturphilosophie“ (1933). Podle jeho učení v národně socialistickém státě nesměl člověk vyžadovat práva na vlastní utváření života, neboť jednotlivec je bezvýznamný, ale národ je vším. „Ze sociologického stanoviska je duch křesťanství se svým pohrdáním pro zákony přírody a se svou rovností všech lidí před Bohem, který je stvořen kněžstvem, nejkřiklavějším protikladem národního socialismu... Nacističtí Němci nechtějí pouze věřit v nějakého Krista, ale všichni do jednoho  a každý z nich chce být Kristem.“[30]
 V těchto společenských podmínkách udělal proces sekularizace velký krok, neboť byly postupně zpochybňovány nejen starodávné zvyky, ale i životní a duchovní jistoty lidí.  Na místo náboženství a mravů v moderní společnosti nastoupilo veřejné mínění a móda.[31] Docházelo k rozkolu mezi vyznáváním morálních zásad církví a osobním chováním jednotlivců. Definice hříchu ze strany církve přestala odpovídat zákonnému uznání činu  za přestupek či zločin. Nejen náboženství, ale i morálka, jež po staletí byly věcí společnosti, se staly otázkou svědomí jednotlivce.[32]
O sekularizaci však nelze mluvit jen jako o negativním jevu: „19. století bylo na jedné straně archetypálním obdobím sekularizace, na druhé straně však slavným věkem obrody.“[33] Lidé si se srozumitelností řeči liturgie i teologických pojmů začínali uvědomovat,  v co opravdu věří a kriticky reflektovali, co jim církev předkládá. V této době se katolická církev začala intenzivněji zasazovat o výchovu člověka v katolickém duchu a přesněji definovala svoje názory ve vztahu k jiným pojetím světa. V listě „Communes litteras“ z roku 1914 papež Benedikt XV. poprvé zformuloval katolickou nauku o výchově a katolické škole. O tři roky později v „Kodexu kanonického práva“ bylo principům katolické a morální výchově věnováno 11 kánonů. Bylo dokonce dosaženo svolení, že vyučování katolického náboženství na německých základních, učňovských, středních i vyšších školách bude povinným předmětem. Nejzásadnější směrnici o výchovných právech a povinnostech rodiny, církve a státu vůči dětem a mládeži vydal papež Pius XI. 31. 12. 1929. V encyklice s názvem „Divini illius Magistri“ papež mimo jiné podtrhl, že zdroji pedagogického poznání je na jedné straně rozum a na druhé Zjevení[34], přičemž jedno nemůže stát bez druhého.