4. Formulace osobního ideálu

Osobní ideál je možné též nazvat „jménem pro jádro mé osobnosti“.[1] Jméno nemůže být jen nějaká abstraktní touha, nýbrž konkrétní pojmenování. P. Kentenich říká, že „osobní ideál není ničím jiným než vnější formou vnitřního světa. Je to zformulovaný výraz pro podstatu duše.“[2] Duše není nějakou neměnnou konstantou, ale živoucím jádrem, pravé „já“, které „mluví“, které je citlivé pro konkrétní hodnoty. Slovy P. Kinga: „Duše je bohatým informačním zdrojem, v ní se odehrávají dějiny osobnosti, v ní se setkávají vzpomínky, očekávání, zklamání i zranění.“[3]
Protože nelze slovy postihnout nejvnitřnější hnutí a nejhlubší touhy konkrétního jedince, pro vystižení podstaty člověk většinou hledá výraz v řeči symbolů. Ve vlastnostech květin, předmětů, přírodních jevů nebo obyčejném písmeni může člověk nacházet obraz sebe sama, může skrze ně „slyšet“ hlas Boží.[4] Schönstatt pracuje se symboly velmi často, protože si je vědom, že symboly mluví řečí, které člověk obecně rozumí a díky nimž se může dotýkat toho, co neumí racionálně pojmout. „Podle C. G. Junga jsou symboly mosty mezi vědomím  a nevědomím, duší a duchem, racionálním a iracionálním, mají náboženskou dimenzi. Právě symboly jsou nejvhodnější k tomu, aby se dotýkaly duše, aby vykládaly její pohnutky  a spojovaly je ve vnitřní dynamiku. Proto je dobré se ptát: Jaké symboly mě nejvíce oslovují? Které z nich považuji za vyjádření mne samotného?“[5]
Zjednodušeně řečeno: Chce-li být někdo nositelem radosti a světla, zvolí např. symbol plápolajícího plamene, cítí-li jiný své poslání ve ztělesňování pravdivosti, čistoty  a pevnosti, může vyjádření najít např. v symbolu průzračného krystalu. Předností (a zároveň  i nevýhodou) symbolů jsou jejich nejasné kontury. Každý člověk totiž i ve stejném symbolu vidí jiný rozměr, vkládá do něj svůj smysl, svoji zkušenost, projektuje do něj sebe sama. Osobní ideál by neměl degradovat jen na přirovnání sebe sama k nějakému předmětu. Symbolické vyjádření by však mělo být připomínkou toho, o co člověku v životě jde, co je měřítkem jeho jednání a tušeným cílem jeho života.
Osobní ideál bývá zpravidla tajemstvím konkrétního jedince, s nímž se nesvěřuje ani nejbližším osobám. Člověk by však měl žít tak, aby druzí i bez znalosti jeho ideálu mohli konstatovat např. on je pro nás osvěžujícím pramenem, zářícím sluncem, znějícím zvonem, nebo: ona je jako čistá lilie, tichý příliv apod. Pokud osobní ideál natolik prostoupí život jedince, že je možné říci: „on žije v osobním ideálu, pracuje v osobním ideálu, je stálým opakováním osobního ideálu…“[6], pak člověk nemine cíl, pak jde správným směrem.
Symbolická řeč nemusí být nutně spojena jen s konkrétními předměty, ale může být ukryta i v oblíbené básni, mottu, modlitbě.[7] Konkrétní příklady formulace osobního ideálu jsem uvedla již v kapitole „Vzory křesťanského života ze školy Schönstattu“. Nelze však přehlédnout, že se v každé době velké osobnosti řídily podle vlastní centrální myšlenky, životního motta. Jmenovat můžeme např. „ideál“ papeže Jana Pavla II. (1920 - 2005): „Totus tuus“ – „Celý tvůj“, sv. Ignáce (1491 - 1556): „Vše k větší cti a slávě Boží“, sv. Terezie  (1873 - 1897): „Bůh sám stačí“ nebo Jana Křtitele: „On musí růst, já se však menšit“. Odvažuji se tvrdit, že v žádném z uvedených příkladů se nejednalo jen o všeobecná hesla, ale o osobně vybojované ideály, z nichž se tito lidé snažili žít naplno.
V roce 1936 P. Kentenich dal tři rady,[8] jak by měla vypadat forma osobního ideálu: Formulace musí být krátká. Člověk by neměl chtít do osobního ideálu zahrnovat každý nový náboženský zážitek. Jde o to, aby formulace vystihovala pravé jádro osobnosti. Na něm člověk musí prověřovat, zda jsou nové impulzy jen přechodným nadšením nebo odkrytím nového rysu duše. Dlouhé souvětí může být přesnějším vyjádřením, ale někdy stačí jediné slovo. Druhý bod je samozřejmý, přesto je třeba na něj upozornit: Formulace musí  být propojena s hodnotami, musí být vyjádřením osobních hodnot a především hodnoty centrální. Tento zárodek musí růst zevnitř a pomalu zrát. „Je to věta, která vždy platí, vždy platila a vždy bude platit.“[9] Osobní ideál by nemusel být reflexivně uchopován, kdyby v lidech vládla zdravá náboženská atmosféra. Jelikož však často chybí,[10] je nutné stavět si před oči jasný výstižný obraz. Zatřetí musí být formulace organicky celistvá, musí dávat  do pohybu celou osobnost. Pokud by totiž člověk vypustil nebo potlačil některou ze složek, usiloval by o něco, co není on sám, „naléval“ by vysněné obsahy do připravené formy. Takto špatně uchopený osobní ideál by byl nebezpečnou cestou k popření sebe sama. Proto není rozhodující, zda je osobní ideál označen jako „základní rys a ladění duše“, „jméno pro jádro osbnosti“ nebo „originální dýchání duše“, nalezená formulace však musí být skutečně osobně prožívána a musí stále více pronikat a naplňovat život jedince.
 I když člověk svůj osobní ideál „najde“, není to konec, nýbrž začátek cesty. Teprve motivace: „Pane, pro Tebe“, propojení myšlenky s osobou, láskou k osobnímu Bohu, člověku poskytne jistotu, skrytost, a dá sílu pro zvládání situací všedních dní. Teprve snaha  o růst a stále intenzivnější žití centrální myšlenky života člověku pomůže k úplné integraci osobnosti a vnitřnímu pokoji. „Moc ideálu“, jak říká Adalbert Schweitzer, „je obrovská. Ani na kapce vody nevidíme žádnou sílu. Pokud se však dostane do štěrbiny ve skále a stane se z ní led, dokáže skálu roztrhnout... Stejně tak je to s ideály. Ideály jsou myšlenky. Pokud jsou však jen myšlenými myšlenkami, nemůže se jejich síla ukázat ani kdyby byly myšleny  s nadšením a přesvědčením. Jejich síla je účinná až tehdy, když se spojí s podstatou člověka činu.“[11]

5. Pět stupňů při uskutečňování osobního ideálu

Pokud jsme osobní ideál popisovala jako nejvyšší možné a Bohem chtěné dobro člověka, přesto podstata ideálu není nic statického, kde by nebylo třeba růstu. Růst je však nutné chápat jako rostoucí vhled do vlastního smyslu, vhled do sebe samého. Teprve osobní ideál existující v mysli Boží je definitivní podobou. Té se však člověk během života může pouze přibližovat. P. Kentenich hovořil o pěti stupních[12] vrůstání do osobního ideálu,  o pěti stupních, kdy člověk přijímá ideál do svého života a nechá se jím formovat:
Zaprvé je nutné během dne často obnovovat spojení se svým ideálem, připomínat si, co je duší mého bytí i každé jednotlivé činnosti. Damian Läge v roce 1985 ve své vědecké práci, v níž reflektoval psychologickou definici osobního ideálu, popsal první stupeň následovně: „Pokud jsem si uvědomil, co je základním rysem mé duše, nemohu ho nechat „zapadnout“, nýbrž ho musím a chci uchovat v paměti. Proto jej i vše, o co usiluji, „obléknu“ do formule, kterou si během dne často připomínám. Obnovuji ji tak často, že při každé myšlence na ni přede mnou vyvstanou všechny hodnoty, které jsou spojeny se základním rysem mé duše.“[13] V druhém stupni má člověk měřit své jednání s hodnotami obsaženými v osobním ideálu. Veškeré jednání musí v ideálu nacházet své centrum, má jím být reorganizováno. Třetí stupeň člověk dosáhne tehdy, když vědomě vyvozuje veškeré své jednání ze vztahu k základnímu rysu své duše. P. Kentenich říká: „Veškeré jednání, které doposud leželo rozptýlené na okraji života, má být koncentrováno, propojeno s osobním ideálem, má z něj „vytékat“ jako z pramene… Běžný člověk řadí své činnosti vedle sebe. Jednání nového člověka však musí proudit z jediné velké myšlenky.“[14] Na čtvrtém stupni již ideál natolik působí v člověku, že i v situacích pochybnosti člověk jedná podle osobního ideálu. Poslední stupeň stojí ve znamení spontánnosti. Člověk už nepřemýšlí, co je základním rysem jeho duše, zda jeho jednání souhlasí s formulací jeho osobního ideálu. Je se svým ideálem natolik srostlý, že jedná z jeho popudu, odvažuje se skutků, kterých by jinak nebyl schopen.

6. Nástroje růstu osobního ideálu

Aby byl zajištěn organický rozvoj osobnosti a jejího úsilí o uskutečňování osobního ideálu, jsou v schönstattské pedagogice požívány základní pomocné prostředky, nástroje růstu.
Metodou sebekontroly je písemné vedení tzv. „duchovního denního pořádku“, jehož body si člověk stanovuje sám a který si sám denně kontroluje.[15] Pravidelná sebekontrola zahrnuje všechny úkoly, jejichž pomocí se člověk snaží dosahovat dílčích cílů vedoucích k cíli hlavnímu, Boží představě o člověku, osobnímu ideálu. Podmínkou efektivního fungování a radosti z práce na sobě je svoboda. Všechna rozhodnutí musí být svobodným odhodláním z lásky se něčeho zříkat, z lásky se zavazovat k plnění úkolů, musí být radostí  (i když často obtížnou), ale nikdy vnější povinností. Práci na dosahování dílčích cílů P. Kentenich nazývá „Partikularexamen“. Jím se rozumí taková forma zvláštního předsevzetí, která v obyčejných situacích všedního dne pomáhá připomínat, o co člověk usiluje. Aby nedošlo ke ztrátě motivace kvůli nemožnosti překonat zjištěný problém jako celek, je nutné formulovat, v jakém konkrétním vztahu se člověk chce snažit o změnu, v jakých konkrétních situacích bude nasazovat své síly. „U zvláštního předsevzetí by nemělo jít jen o boj proti chybám nebo osvojování určité ctnosti, ale o rozpohybování osobního ideálu,“[16] píše P. Menningen. Hans – Werner Unkel tato slova rozvíjí následovně: „Partikularexamen je účinné zušlechťování naší hlavní vášně ve službě osobního ideálu. V této perspektivě je vášeň pomocí v osobním růstu a odstraňování ideálních  a nepřiměřených představ o sobě samém.“[17]  Zaměření se ne na chyby ale na rozvíjení toho, v čem je člověk silný, co člověku dělá radost, může být osvobozením od narcistického kroužení kolem „já“ a otevřením pro lásku k „ty“. Spojení zvláštního předsevzetí s konkrétní osobou, s vylepšováním vztahu k ní, je prvním krokem k radostnému zvládání problému  na obecné rovině.
Při stanovování jednotlivých položek v duchovním denním pořádku může být nápomocna druhá osoba, např. učitel nebo kněz, tedy osoba, která se sama snaží žít pravdivým životem modlitby a hledání Boží vůle. Toto duchovní vedení při otevírání nitra druhé osobě může nést plody především v pojmenování snadno přehlédnutelné falešné jistoty, v níž je člověk přesvědčen, že jde správným směrem. Diskuse nad zvolenými body duchovního denního pořádku pomůže člověku odkrývat i to, co sám před sebou skrývá, co v sobě potlačuje a o co se třeba nevědomě nechce snažit usilovat. Může být též povzbuzením k nové vlastní aktivitě a duchovní vitalitě hlavně v situacích, kdy si člověk přestává věřit, když mu výsledky připadají příliš malé nebo snažení zbytečné, kdy ztrácí onen hnací motor, jímž je neutuchající víra v ideály, stále obnovovaný mladistvý idealismus.
Jako výše zmíněný Albert Schweitzer i Sören Kierkegaard upozorňuje na nebezpečí jednostranně orientovaného rozumového, příliš „reálného“, přístupu ke světu: „Žijeme zajištěni proti ideálům tím, že mezi nimi a námi vyrostl rozumný názor, takže si vzájemně rozumíme v rozumné úvaze, a že si jaksi rozumíme v každé snaze o něco vyššího, z čeho máme užitek, ale přitom bychom považovali skutečně vyšší užitek, který by se však musel vzdát předností, za nejsměšnější ze všech věcí, za přehánění.“[18]