Úvod
Ideály již na obecné rovině někdy bývají považovány za zbytečnou zátěž, která člověka svazuje ve „svobodném“ následování aktuálních nálad, v životě, jenž ve svém svrchovaném sebeuskutečňování nepotřebuje vzory, měřítka, natož ideály. Vždyť ty patří do oblasti přání, jichž stejně není možné dosáhnout. Frustrace je pak nevyhnutelným důsledkem jejich nenaplnění.
Život je cestou s mnoha rozcestími, odbočkami a oklikami. Proč se nedívat jen na další krok, aby ten příští mohl být vystaven stejně velkému spektru nabídek rozprostírajících se před člověkem, který určuje sám sebe? Proč filtrovat, upřít svůj pohled na ideál a zříkat se tak bezprostředních chtění vyžadujících okamžité naplnění? Proč se ještě k tomu ptát na vůli nějaké vyšší instance? Život sám je to, co je pro nás nejdůležitější. Život se svou otevřeností, proměnlivostí a suverenitou.
Nejsou však zmíněné charakteristiky ideálů jistým druhem předsudků, kterým člověk dává přednost, aby mohl zůstat v pohodlném unášení proudem doby s všeobecnými hodnotami? Je život bez ideálů smysluplný? Je život bez smyslu životem? Kde hledat odpověď na otázky týkající se smyslu, aby život byl skutečným životem a ne jen životem zdánlivým, který by svou podstatou do oblasti přání a představ patřil více než jakýkoli ideál?
Cíl a metoda práce
V této práci bych se chtěla zaměřit na význam ideálů, význam touhy dosahovat něčeho vyššího a to ne na rovině abstraktní, nýbrž s jasným zaměřením na ideály křesťanské specifickým způsobem zpracované v modelu tzv. „schönstattské pedagogiky“. Budu vycházet z přesvědčení, že každý člověk je ve své jedinečnosti neopakovatelný a ve své podstatě svobodný, takže musí sám hledat svoji originální cestu a ne jen vybrat jednu z nabízených možností, jak plně prožít svůj život. Proto se záměrně vyhnu vyjmenovávání konkrétních mravních hodnot a nábožensky zabarvených přesvědčení. Naopak všechny „jednoznačné“ jednotlivosti bez propojení stavěné vedle sebe bez udání cíle zastřeším pojmem „křesťanský ideál“. Tímto cílem je podle tvůrce schönstattské pedagogiky P. Josefa Kentenicha „nový člověk“, který je osvobozený jak od otrocké morálky příkazů tak od závislosti na potřebě sebeprosazení v liberální společnosti. Jedná se o křesťanskou osobnost, která dává svému životu konkrétní smysl a hledá cestu k dosažení nejvyšších hodnot. Do centra tohoto pedagogického modelu postavím „pedagogiku ideálů“, na jejímž příkladu se pokusím představit především „teorii a praxi osobního ideálu, který je tvůrčí syntézou všeho, co bylo v této oblasti dodnes prozkoumáno a ověřeno v pedagogické skutečnosti.“
Tematika Schönstattu není v češtině doposud zpracována. Zatím byly přeloženy pouze dvě knihy: „Říkají mu otec. Život a působení P. Josefa Kentenicha“ autora Estebana Uriburu je stručným popisem života zakladatele schönstattského hnutí, dílo Jonatana Niehause „200 otázek o Schönstattě“ slovníkovým zpracováním základních pojmů schönstattské spirituality a pedagogiky.
Předložená práce je tedy první svého druhu, a proto si neklade velké cíle. Nechce do hloubky studovat jednotlivé jevy, ale spíše se pokusit proniknout do významu jednoho z jevů, totiž osobního ideálu. Nelze přehlédnout, že pedagogické názory P. Kentenicha jsou na poli obecné pedagogiky v České republice téměř neznámé, proto bych se chtěla pokusit „přeložit“ nové pojmy nejen z jednoho jazyka do druhého, ale „přeložit“ teologicky, filosoficky a psychologicky chápanou pedagogiku schönstattského hnutí s jeho počátky v německém kulturním prostředí do řeči současné české obecné pedagogiky. Druhým cílem práce je snaha odpovědět na otázku, v čem je význam křesťanského ideálu pro člověka obecně a převážně ve výchově. Jakožto průkopnická práce by mohla být zároveň vodítkem pro práce další, pro rozpoutání možné diskuse na toto téma.
Práci dělím na dvě základní části obsažené v samotném názvu. V části „Výchova ke křesťanským ideálům“ se budu zabývat vymezením pojmu „ideál“ jak na obecné rovině tak se zaměřením na ideál křesťanský a zdůvodněním nutnosti výchovy pro probuzení touhy po ideálech. Aby bylo možno mluvit o výchově jako o výchově křesťanské, pokusím se antropologicky vymezit obraz člověka, k němuž by měla výchova směřovat. Předmětem následující úvahy tedy bude personalistické pojetí člověka, který překonal jak sklon k davovému chování tak k vyhraněnému individualismu.
Druhá část s názvem „Model schönstattské pedagogiky P. Josefa Kentenicha“ se skládá ze tří hlavních kapitol. Představení Schönstattu jako společenství křesťanského života a života zakladatele, P. Josefa Kentenicha, připraví půdu detailnějšímu náhledu do jednoho z nejdůležitějších rysů Schönstattu, do jeho výchovného systému. Jelikož se jedná o organický celek, jehož prvky jsou navzájem propojeny vazbami, půjde o přiblížení schönstattské pedagogiky jako celistvého modelu, o pojetí člověka ve výchovném procesu, vztahy mezi vychovatelem a edukantem a vztahy jednotlivých subsystémů v podobě pěti pedagogik, tzv. orientačních hvězd. Třetí kapitolou druhé části dospěji ke specifickému zúžení problému na pedagogiku ideálů, která je cestou, jak objevit a prohlubovat „ideál osobní“.
Závěrem se pokusím vyvodit, v čem může být představený model výchovy ke křesťanským ideálům přínosný pro současnou společnost a především její výchovné působení.
Informace budu čerpat zaprvé z originálních textů P. Kentenicha, které z převážné části tvoří záznamy z jeho mnohaletých přednáškových cyklů jak pro laické vychovatele a intelektuály vědecké oblasti tak pro kněze a jiné duchovní osoby. Kromě jiného se jedná o následující stěžejní knihy: „Ethos und Ideal in der Erziehung – Wege zur Persönlichkeitsbildung“ – pedagogický kurs z května 1931, „Grundriß einer neuzeitlichen Pädagogik für den katholischen Erzieher“ – pedagogický kurs z července, srpna a října 1950, v němž P. Kentenich systematicky shrnul pedagogickou koncepci vznikající během své čtyřicetileté vychovatelské činnosti, „Daß neue Menschen werden – Eine pädagogische Religionspsychologie“ – přednášky pedagogického kurzu z října 1951 a spis „What is my philosophy of education“, který napsal P. Kentenich v květnu 1961 jako odpověď na otázku, co je jeho filosofií výchovy. Druhým zdrojem informací budou díla sekundární literatury interpretující jednotlivé jevy schönstattské pedagogiky, ale také díla pojednávající o ideálech na obecné rovině, vztahu křesťanské a obecné pedagogiky i historickém pozadí vzniku schönstattské pedagogiky. Pomocnými zdroji pro tvrzení týkající se filosofických, psychologických, pedagogických a teologických jevů budou lexikony příslušných vědeckých odvětví a díla jednotlivých myslitelů jak z doby tvůrce schönstattské pedagogiky tak z doby dřívější i dnešní. Podobně jako P. Kentenich vystavěl svoji originální pedagogickou koncepci na syntéze teologie, filosofie a psychologie, tak i předložená práce bude přes svoje zaměření na filosofii výchovy čerpat jak z idealistického přístupu ke světu zastoupeného převážně ve filosofii tak z názorů teologů a psychologů.
SCHNEIDER, F. Selbsterziehung als Selbstverwirklichung, Hochland 35 (1937/38), s. 465 – 474, s. 472 In SCHLICKMANN, D. M. Die Idee von der wahren Freiheit. Eine Studie zur Pädagogik Pater Josef Kentenichs, Vallendar – Schönstatt: Schönstatt – Verlag, 2007, s. 108 n., celé znění citátu: „Teorie a praxe osobního ideálu, která je v schönstattském hnutí zastoupená a také rozmanitým způsobem osvědčená, se jeví zkoumavému pohledu jako tvůrčí, z teologického názoru na svět a život provedená syntéza toho, co bylo dosud o tomto okruhu problémů vytvořeno za názorová pojetí a v pedagogické realitě vyzkoušeno“. Původní název zněl „Grundriß einer ausgeprägt neuzeitlichen Pädagogik für die Hand des katholischen Erziehers“. Při pozorné četbě přednášek P. Kentenicha lze tvrdit, že výraz „katolický“ P. Kentenich používal v původním slova smyslu, v němž katholikós (řec.) znamená všeobecný, celý, týkající se všech (srov. DUDEN, Das Herkunftswörterbuch, Die Ehtymologie der deutschen Sprache, Band 7, s. 317). Ačkoli schönstattská pedagogika vznikla v rámci katolické církve, není určena pouze pro potřeby katolické církve, ale pro všechny vychovatele (rodiče, učitele, kněze, pedagogy,…). Dále spojení „Grundriß…für die Hand – nárys… k ruce“ poukazuje na obsáhlost organického pojetí schönstattské pedagogiky, na model, který nelze pouze převzít jako hotový návod výchovy, nýbrž použít jako náčrt pro vlastní zpracování v konkrétní situaci. P. King charakterizoval schönstattskou pedagogiku následovně: „Schönstattskou pedagogiku lze označit jako katolickou, ne však v konzervativním slova smyslu, neboť překračuje konfesionální zařazení. V pedagogickém systému P. Kentenicha se totiž propojuje lidské s božským, přirozené s nadpřirozeným, specificky katolicky křesťanské s všeobecně psychologickým a sekulárním.“ (srov. KING, H. Joseph Kentenich - Ein Durchblick in Texten, Fünfter Band, Fünfter Schwerpunkt: Pädagogische Texte, Patris-Verlag, Vallendar-Schönstatt, 2005, kapitola „Hinführung zum Thema Pädagogik bei Pater Kentenich“, s. 14 – 32). |
