Diplom Zahrádková 38

3. Založení Schönstattu

3.1 Život a působení P. Josefa Kentenicha - zakladatele schönstattského hnutí [1]

Josef Kentenich se narodil 18. listopadu 1885 v Gymnichu, malé vesnici nedaleko Kolína nad Rýnem v západním Německu. Po absolvování místní obecné školy musel být jako osmileté dítě dán do sirotčince sv. Vincence v Oberhausen,[2] protože jeho rodiče neměli prostředky na to, aby ho uživili. Ústavní výchova, v níž svěřenci neměli téměř žádný prostor pro osobní svobodný rozvoj,[3] byla jedním z důvodů, proč se Josef Kentenich rozhodl pro vstup do humanitního gymnázia pallottinů v Koblenci – Ehrenbreitstein a následný noviciát v Limburku. V roce 1910 Josef Kentenich přijal kněžské svěcení a od roku 1911 působil v Ehrenbreitstein jako učitel němčiny a latiny. „Hned na začátku svého působení v něm studenti spatřili autoritu, která nespoutává, ale motivuje k aktivitě a svobodnému přemýšlení.“[4] Ve spolupráci se studenty založil „Mariánskou kongregaci“, z níž později vzniklo mezinárodní Schönstattské hnutí. V rámci kongregace se studenti mohli samostatně angažovat nejen v internátě, ale v době války i mimo něj. Od roku 1919 se P. Kentenich zaměřil na pastorálně pedagogickou činnost,[5] kromě oficiálních přednášek pro vzdělané byl osobním rádcem velkého množství lidí ze všech společenských kruhů. „Nezajímal se jen o problémy a názory velkých myslitelů své doby, ale byl otevřený i pro problémy obyčejných lidí. Uměl hodiny odborně mluvit o metafyzických a teologických otázkách, ale stejně tak i hodiny naslouchat mladému nezralému člověku, obyčejné sestře, knězi nebo otci od rodiny, který mu chtěl vyprávět o zkušenostech a starostech svého všedního dne.“[6] Podle preláta Wolkera, tehdejšího předsedy katolického spolku mužské mládeže v Německu, „patřilo k dobré pověsti, čerpat v Schönstattě“.[7] V rozšíření národního socialismu P. Kentenich spatřoval „antitezi křesťanského pojetí lidské hodnoty a svobody“, a proto ještě usilovněji pracoval na posilování naděje a odvahy věřících. Následně byl Schönstatt ve zvláštní zprávě vrchního bezpečnostního úřadu SS z roku 1935 označen za „organizaci, která je duchu a vůli nového Německa obzvlášť nebezpečná“.[8] Z této zprávy vyplynuly opatření jako zákaz kázání, prohlídky, zabavování majetku a zatýkání spolupracovníků Schönstattu.[9]
P. Kentenich byl gestapem uvězněn roku 1941 nejprve v temnici v Koblenci a 11. 3. 1942 transportován do koncentračního tábora v Dachau. I přes metodu psychického a fyzického teroru, kdy se měli vězni přesvědčit, že nemají vůbec žádnou hodnotu, si P. Kentenich zachoval svobodný a vyrovnaný postoj. Tím na jednu stranu ještě zvyšoval zuřivost strážců, na druhou stranu za ním chodili pro povzbuzení a radu nejen vězni, ale i někteří dozorci. Takto získal i tajná svolení k zakázaným činnostem jako např. dávat každý večer krátkou promluvu, v šířící se epidemii tyfu podporovat stovky spoluvězňů povzbudivými slovy, duchovním rozhovorem i ošetřováním ran nemocných. Až do vypuknutí skvrnitého tyfu začátkem roku 1945 za těžkých okolností přednášel až třikrát týdně.[10] Do konce pobytu s pomocí dvou spoluvězňů, sekretářů, nadiktoval tisíce dopisů, z nichž sestavené knihy se staly inspirujícím návodem pro duchovní život těch, kteří byli na svobodě. Struktura jeho dopisů byla i přes nemožnost utřídění myšlenek v hluku a spěchu koncentračního tábora logicky a srozumitelně vystavěna.[11] P. Kentenich byl z Dachau propuštěn 6. dubna 1945.
Po válce P. Kentenich hned pokračoval nejen na obnově duchovně zpustošeného Německa, ale díky kontaktům s několika kněžími z různých zemí, které navázal v Dachau, v následujících letech se svými přednáškovými kurzy navštívil i Švýcarsko, Itálii, Brazílii, Uruguai, Argentinu, Chile, jižní Afriku a Spojené státy. Tím nabývalo dílo P. Kentenicha na mezinárodním charakteru. 20. května 1948 došlo k oficiálnímu schválení Institutu Mariiných sester. Na žádost několika církevních představitelů byla provedena vizitace k prozkoumání myšlenek žitých v Schönstattském hnutí. Až na několik drobných nedorozumění dopadla výsledná zpráva velice pozitivně. Trevírský biskup proto vyzval P. Kentenicha, aby se k nejasnostem osobně vyjádřil. Jeho písemná odpověď uspořádaná do celého teologického pojednání ale rozpoutala bouři proti němu i proti schönstattskému dílu.[12] Nařízením vizitátora byl P. Kentenich postaven před rozhodnutí buď odejít do exilu s nemožností návratu, nebo se dobrovolně vzdát svého díla. Jako i při prvním rozhodnutí pro utrpení v Dachau zůstal P. Kentenich věrný svému poslání a uposlechl příkazu opustit Evropu.[13] 14 let exilu prožil P. Kentenich v Milwaukee na břehu Michiganského jezera nedaleko Chicaga ve Spojených Státech. Ve farnosti Holy Cros se nesměl stýkat se schönstattskými sestrami, ale byl duchovním vůdcem lidí různých zaměření a stavů. Ačkoli byla apoštolská vizitace ukončena již roku 1953 a Schönstattské hnutí papežem Piem XII. schváleno jako součást katolické církve, zakladatel musel zůstat v exilu až do 24. 12. 1965, kdy byl P. Kentenich rehabilitován a směl se vrátit do Německa. „Navenek jako by se byl léty utrpení a vyhnanství vůbec nezměnil. Jen jeho vlas a vousy už docela zbělely a jeho oči byly hlubší a zářivější. Byl jako klidně plynoucí široká a hluboká řeka, z jejíchž vod může každý načerpat, aby uhasil žízeň. Nikde ani stopy nějaké trpkosti, únava a obtíže stáří nebyly na něm nikde vidět.“[14] Nadále se věnoval vyřizování korespondence a duchovnímu doprovázení lidí, kteří za ním přicházeli stále ve větším počtu. „Jeho energie se zdála být i přes vysoký věk 80 let nezmenšena a nezlomena. Kontakt s lidmi, které mu Bůh svěřil, dávala jeho silám křídla v takové míře, že zapomínal na sebe i na čas a bral na sebe takové množství práce, co by nezvládli ani mnohem mladší.“[15] P. Kentenich zemřel 15. září 1968 v Adoračním kostele v Schönstattě krátce po odsloužené mši svaté.
P. Kentenicha je těžké zařadit do běžných kategorií,[16] protože nebyl ani profesor ani politický reformátor, nepublikoval knihy ani se nestal přední církevní osobností. Byl obyčejným knězem, který naplno žil pro lidi a snažil se jim pomáhat hledat jejich originální cestu. Günther Boll v roce 1969 o P. Kentenichovi řekl: „Porovnáme- li ho s jinými velkými osobnostmi jeho věku, jež si také Bůh k sobě povolal v minulém roce, můžeme tušit, co na něm a skrze něho Bůh učinil. O Guardinim se vždycky bude mluvit jako o velkém buditeli duchovního a speciálně katolického života v první polovině 20. století. Napsal velké množství knih, ale nezaložil žádnou duchovní rodinu, která by nesla jeho ducha dál. Kardinál Bea bude žít dál jako charismatická osobnost ekumenického hnutí, Karl Barth jako velký dogmatik, jehož dílo nikdy nezestárne… P. Kentenich bude žít v duchovní rodině, kterou založil s láskou a pro niž se tolik obětoval.“[17] Tato slova byla tehdy odvážným pohledem do budoucna, ale i v současnosti, téměř po sto letech, jsou stále živou skutečností.
Schönstatt je dnes hnutím rozšířeným ve více než 60 zemích světa,[18] velké množství lidí se nechává inspirovat originální pedagogikou P. Kentenicha. Nevidí v něm jen zakladatele dalšího církevního hnutí, ale v jeho osobním příkladu a diagnóze doby a moderního člověka i dnes spatřují návod, jak se vyvarovat lhostejnosti vůči přirozeným i nadpřirozeným hodnotám a snadnému přijímání většinového názoru, jak je možné cestou sebevýchovy pracovat na sobě samých a jak lze žít ze vztahu k Bohu i ve všedním dni - naplněni pokojem a láskou. Poselství života P. Kentenicha v roce 1965 shrnul profesor Revers následovně: „Naše století nejvíce ovlivnily dvě velké osobnosti: Friedrich Nietzsche a Sigmund Freud. Heslo prvního zní: „Bůh je mrtev“, druhý hlásal: „Otec je mrtev“. Proti nim vystoupil třetí, zakladatel Schönstattu, s poselstvím: „Bůh, otec žije!“ Dějiny mluví pro něj: Jemu patří budoucnost...“[19]

3.2 Schönstattská koncepce v historickém vývoji

Pedagogické koncepci Schönstattu není možné rozumět bez pohledu na její vznik odvíjející se od života P. Kentenicha a vyrůstání Schönstattského hnutí. Nejedná se totiž o „návrh pedagogiky určené k diskusím na akademické půdě, ale o důsledně dodržované kontury pedagogicky reflektovaných zkušeností.“[20]
Základním cílem, ke kterému by každý člověk měl směřovat, je podle P. Kentenicha utváření „nového člověka v novém společenství“.[21] Třetím těžištěm této základní myšlenky, kterou se P. Kentenich zabýval již od začátku svého pedagogického působení, je „univerzální apoštolské zaměření“.[22] „Nový člověk“ je křesťanskou osobností, která v sobě dokáže organicky rozvíjet jak přirozenost tak milost, aby mohla spolupůsobit na utváření nového světa,[23] osobností, která se ve svobodě rozhoduje pro velké ideály, které se snaží odečítat duchovní smysl ze všech situací, podnětů a vztahů jako řeči Boží (geistbeseelt und idealgebunden).[24] Myšlenka „nového společenství“ jako společné zodpovědnosti za dosahování společného cíle v důvěře v Boží přispění je úzce spjata s touhou nenechávat si poznané pro sebe, ale nabídnout svědectví osobního vztahu s Bohem i dalším lidem – apoštolát. Promýšlením a rozvíjením metod, jak je možné růst a zrát i v konfrontaci s ideologickými a filosofickými proudy[25] v Německu a s pedagogickými impulzy katolické církve, postupně vznikala pedagogika nazývaná „schönstattská“, jež zahrnuje jak aplikovanou psychologii tak aplikovanou metafyziku.[26]
Počátky schönstattské pedagogiky sahají do let, kdy se P. Kentenich jako spirituál věnoval studentům školy pallotinů ve Vallendaru nad Rýnem a společně s nimi se v sobě i v druhých učil nacházet radost z práce na sobě samých a ze snahy utvářet alespoň ve svém okolí svět krásnější. V „První zakládací listině“ z roku 1912 můžeme číst: „Musíme se stávat lidmi pevného charakteru. Bůh nechce žádné otroky pracující na galejích, nýbrž svobodné veslaře… My si jsme vědomi naší hodnoty a našich práv. Před vůlí našich nadřízených se neskláníme ze strachu nebo donucení, ale protože to chceme svobodně, protože nás každý akt vědomého podřízení vnitřně osvobozuje a uschopňuje k samostatnosti.“[27] Myšlenky P. Kentenicha přinesly první plody především v době války, kdy se ukázalo, že i v zákopech je možné žít své ideály v čistotě a radosti, ve spojení s Bohem.[28]
V meziválečném období kromě duchovního a pedagogického doprovázení jednotlivců P. Kentenich pořádal kurzy a exercicie pro studenty, učitele, kněze i lidi dalších povolání. „Především ve 20. a 30. letech byl P. Kentenich nejznámějším exercitátorem v Německu. Přicházelo k němu ročně 2000 až 3000 kněží. Kromě toho přednášel při pedagogických a pastoračních setkáních biskupům, profesorům a vlivným osobnostem z celé Říše.“[29] Ve svých přednáškách se snažil shrnout výsledky své pedagogické reflexe a porovnával je s dalšími pedagogickými názory své doby.[30] Jako příklady vzdělávacích kurzů vybraných z přednáškových cyklů napříč životem P. Kentenicha lze uvést následující témata: sexuální pedagogika (1928), pedagogika měnící se průmyslové společnosti (1930), etos a ideál ve výchově (1931), manželská pedagogika (1932), mariánská výchova (1934), vykoupený člověk (1936), dětství před Bohem (1939), mariánský kněz (1941), nárys novodobé pedagogiky k rukám katolického vychovatele (1950), jak se stát novým člověkem (1951) a další.[31] V době národního socialismu P. Kentenich patřil k hrstce duchovních, kteří až do svého zatčení poukazovali na nebezpečí nekritického přijímání názorů autority a vybízeli k odvaze v boji proti těm, kteří se snažili z povědomí lidí vymýtit správné náboženské smýšlení.[32] Výsledek výchovné koncepce, která vznikala během jeho výchovné praxe, P. Kentenich shrnul na pedagogickém kurzu v roce 1950 a představil tak schönstattskou pedagogiku jako celistvý model.[33] V 50. a 60. letech schönstattská pedagogika získávala na mezinárodním rozměru, neboť P. Kentenich navštěvoval schönstattská centra v Evropě, Americe i Africe, která vznikla během let, kdy byl ve vězení a v koncentračním táboře Dachau.[34]
Ve struktuře pedagogické koncepce si lze všimnout výrazné polarity, v níž se navzájem doplňují vždy dva protikladné prvky – nové i staré, osobnost i společenství, přirozenost i milost, svoboda i vázanost, duch i forma, důvěra i kontrola, z didakticko – metodologického hlediska pak dualita v sepjetí teorie a praxe, vědy a života.[35] Z důvodu šíře možností, jak účinně pracovat na originálním utváření vlastní osobnosti i nového společenství, Erika Frömbgen hovoří o schönstattské pedagogice jako o „dynamické výchově“ a „dialogické pedagogice“, zatímco specifické pojetí aktuálních témat v protikladu k dobovým tendencím dává koncepci P. Kentenicha přízvisko „kontrastní pedagogika.“[36]

[1] Podle: MONNERJAHN, E. Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, Vallendar – Schönstatt: Patris Verlag, , 1990, taktéž: URIBURU, E.: Říkají mu otec: Život a působení P. Josefa Kentenicha, Praha: Vlastním nákladem, 1997.

[2] Statuten für das St. Vincenzhaus der katholischen Gemeinde Styrum – Oberhausen In srov. SCHLICKMANN, D. M. Die Idee von der wahren Freiheit, s. 190: „V domě sv. Vincence mají být přijímány a vychovávány zanedbané a opuštěné katolické děti všeho věku, aby se předcházelo nebezpečí jejich zdivočení.“

[3] Srov. SCHLICKMANN, D. M. Die Idee von der wahren Freiheit, s. 191.

[4] Srov. URIBURU, E.: Říkají mu otec, s. 24.

[5] Srov. BOLL, G. M. Prophetischer Menschenbildner In MONNERJAHN, E. Inmitten der Kirche. Pater Josef Kentenich zum Gedenken, Münster/Westf : Verlag Orbis Wort und Bild, , Sonderdruck Regnum I/1969, s. 26: Téměř každý měsíc přednášel P. Kentenich v Schönstattě. Účastnilo se zpravidla kolem 100 kněží, někdy počet účastníků přesáhl dokonce 250. P. Kentenich byl zván do exercičních center Německa a Švýcarska i do řeholních společenství, např. k trapistům a benediktinům. V roce 1934 se exercicií v Schönstattě účastnilo 2631 kněží.

[6] ZIEGLER, A. Deuter der Zeit In MONNERJAHN, E.: Inmitten der Kirche, s. 12.

[7] KENTENICH, J. Texte zum Verständnis Schönstatts, Herausgegeben von Pater Günther M. Boll, Vallendar – Schönstatt : Patris Verlag, Vallendar – Schönstatt, 1974.

[8] Srov. Schönstatt im Urteil des Sicherheitsdienstes der SS. Ein Dokument aus dem Jahre 1935 In SCHLICKMANN, D. M. Die Idee von der wahren Freiheit, s. 26.

[9] Např. P. Josef Fischer – zatčen v dubnu 1941, v červnu poslán do Dachau, P. Albert Eise – zatčen v srpnu 1941, v listopadu transportován do Dachau, zde zemřel v září 1942, P. Franz Reinisch – sťat v srpnu 1942 v Brandenburku u Berlína (Srov. MONNERJAHN, E.: Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, s. 351 nn.)

[10] Srov. MONNERJAHN, E. Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, s. 221.

[11] Srov. URIBURU, E.: Říkají mu otec, s. 102.

[12] Spor se netýkal žádného výchovného přesvědčení, nýbrž teologických otázek spojených s tzv. zvláštními myšlenkami (Sonderideen), schönstattskou specifickou terminologií a organickým propojováním teologie se životem. Více viz MONNERJAHN, E. Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, s. 161.

[13] P. Kentenich byl přesvědčen o správnosti myšlenek žitých v schönstattském hnutí, neboť přinášely plody v duchovním životě mnoha lidí. Orientoval se podle teze, že „pokud má člověk chránit rozum před herezí a vůli i srdce před revolucionářskými myšlenkami, musí se držet a orientovat podle dvou linií: jedna vede zpět do minulosti, druhá vzhůru k Bohu“ (překvapivě P. Kentenich neuvádí jako druhou linii budoucnost). KENTENICH, J. Oktoberbrief 1949, s. 39, MARTIN, N. Jenseits von Individualismus oder Kollektivismus In MONNERJAHN, E. Inmitten der Kirche, s. 62.

[14] URIBURU, E.: Říkají mu otec, s. 152.

[15] MONNERJAHN, E. Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, s. 309.

[16] Však P. Monnerjahn P. Kentenicha označil pěti atributy: Zakladatel, interpret doby, muž církve, otec a vychovatel, prorok a nástroj Panny Marie (MONNERJAHN, E. Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, s. 13 – 24).

[17] Srov. BOLL, G. M. Prophetischer Menschenbildner In MONNERJAHN, E. Inmitten der Kirch, s. 33 n.

[18] Gemeinschaften: der Schönstatt – Bewegung und weltweite Verbreitung, www.schoenstatt.de/index.htm, 8. 12. 2008.

[19] Srov. MENNINGEN, P.A. So sehe ich Schönstatt, s. 35.

[20] FRÖMBGEN, E. Pädagogik, http://www.schoenstatt-lexikon.de/index.html, dále budu používat jen zkratku „SLO“.

[21] KENTENICH, J. What is my philosophy of education?, 48, dále viz. kapitola „Nový člověk v novém společenství“.

[22] Srov. KENTENICH, J. Allgemeine Prinzipienlehre der Apostolischen Bewegung von Schönstatt, s. 5 – 18.

[23] Více viz kapitola „Nový člověk v novém společenství“

[24] Srov. např. SCHLOSSER, H. Der neue Mensch, die neue Gesellschaftsordnung, s. 67 n.

[25] Z dochovaných poznámek P. Kentenicha je dokázáno, že P. Kentenich znalosti ke svým přednáškám čerpal jak z vychovatelské a pastorační praxe tak z vlastních reflexí přečtených děl autorů z různých oblastí, např.: I. Kant, G. W. F. Hegel, J. W. v Goethe, K. Marx, F. Nietzsche, F. W. Foerster, W. Wundt, J. G. Fichte, F. Schleiermacher, M. Stirner, A. Schopenhauer, J. G. Herder, F. Schiller, H. Ibsen, R. Eucken, E. Key, L. Gurlitt a dalších. (Srov. SCHLICKMANN, D. M. Die Idee von der wahren Freiheit, s. 91.)

[26] Srov. KENTENICH, J. Vortrag, 24. 11. 1965 In SCHLICKMANN, D. M. Die Idee von der wahren Freiheit, s. 249.

[27] KENTENICH, J. Schönstatt - Die Gründungsurkunden, Vallendar – Schönstatt, 1979, s. 17 – 18.

[28] Obzvlášť hluboké svědectví činnorodosti a pevné vůle i na frontě ostatním vojákům předával Hans Wormer, jehož žitou myšlenku "Aut Caesar aut nihil" – „Všechno nebo nic“ velmi rád citoval i P. Kentenich. Stejně jako Josef Engling a Hans Wormer během první světové války ve věrnosti schönstattským ideálům zahynul i Max Brunner (Srov. FRÖMBGEN, E. Pädagogik, SLO, 28. 11. 2008). Více o žitých příkladech viz kapitola „Vzory křesťanského života ze školy Schönstattu“.

[29] BOLL, G. M. Prophetischer Menschenbildner In MONNERJAHN, E. Inmitten der Kirche, s. 26.

[30] P. Kentenich se svými žáky četl a diskutoval např. díla „Jugendlehre“ nebo „Schule und Charakter“ F. W. Foerstera (1869 – 1966), o němž Joseph Antz napsal: „Od vydání Rousseauova „Emila“ žádný evropský spisovatel nepůsobil mocí psaného slova tak jako F. W. Foerster.“ (PÖGGELER, F.: Die Pädagogik Friedrich Wilhelm Foersters. Eine systematische Darstellung, Freiburg: Verlag Herder, 1957, s. 117). V tématech sebevýchovy a formování charakteru se názory F. W. Foerstera a P. Kentenicha nelišily. Rozdíl spočíval především v Kentenichově zdůraznění nezbytnosti náboženské motivace při snaze o dobrý život: „Ačkoli jsou Foersterovy zásluhy v oblasti pedagogiky velké, nesmíme zamlčet, že jeho myšlenky mohou být předstíráním ryze přirozeného hrdinství zavádějící. Takové hrdinství v životních zkouškách nemůže obstát. Mravní zákon bez náboženství nemůže člověka trvale naplňovat.“ (KENTENICH, J. In KASTNER, F.: Unter dem Schutze Mariens. Untersuchungen und Dokumente aus der Frühzeit Schönstatts 1912 – 1914, Limburg, 1952, str. 177).

[31] Podle: CZARKOWSKI, H. Psychologie als Organismuslehre, s. 261 – 265.

[32] Srov. MONNERJAHN, E. Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, s. 174 nn.

[33] Více viz kapitola „Orientační hvězdy schönstattské pedagogiky“.

[34] Srov. MONNERJAHN, E.: Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, 233 nn.

[35] Srov. MARTIN, N. Jenseits von Individualismus oder Kolektivismus. Überlegungen zur Einheit von Theorie und praxi im Werk Pater Kentenichs In MONNERJAHN, E. Inmitten der Kirche, s. 62, taktéž: Srov. FRÖMBGEN, E. Pädagogik, SLO.

[36] Srov. FRÖMBGEN, E. Pädagogik, SLO.