 |
|
|
C) OSOBNÍ IDEÁL
Z úst P. Kentenicha žádnou definici ideálu na obecné rovině neznáme, přesto lze z jeho přednášek odvodit, co jím pravděpodobně rozuměl. Přidržím se obrazného vysvětlení P. Huga: „Růže“ v sobě obsahuje trojí možné pochopení: ideu, realitu a ideál. Růže jako abstraktní idea, jsoucno, pojem, je uskutečňována v každé konkrétní růži jako uchopitelná realita. Každá hmatatelná růže je vyjádřením ideje růže, i když je už poškozená a odkvétá. I přes znetvoření nepřestává být růží. Existuje také ideál růže, její dokonalý obraz, který přesahuje jak ideu, tak realitu konkrétní růže. Ačkoli je člověk mnohem více než nějaká růže, lze tento obraz použít jako přirovnání k člověku. P. Kentenich vycházel z přesvědčení, že existuje určitá idea člověka. Tuto ideu uskutečnil Ježíš svým vtělením a člověk by ji měl následovat jako obraz dokonalosti, ale specifickým způsobem ve své době na svém místě a použitím vlastních schopností. Tak může člověk skrze realitu inkarnovat ideu jako konkrétní ideál.
V pedagogice ideálů tedy jde o hlásání a zprostředkování idejí a cílů, o to, že ideje a obrazy dokonalosti mohou být do určité míry uskutečněny. Taková výchova nechce „produkovat ideální výlisky“ dokonalého člověka, ale touží nadchnout každého jedince pro utváření sebe sama jako neopakovatelného mistrovského díla, pro uchopení vlastní jedinečnosti celou bytostí, city, vůlí i rozumem. Chce člověku pomoci v hledání originální cesty, jak být naplno tím, čím člověk může být. Tuto myšlenku P. Kentenich rozpracoval v schönstattském pojetí „osobního ideálu“.
1. Teorie ideálu
Teorii i praxi ideálu je v schönstattském pojetí možné sledovat již od samého začátku hnutí. Studenti gymnázia byli pod vedením P. Kentenicha nadšeni „ideálem svatosti“. Nechtěli napodobovat život svatých žijících v dávné minulosti, jejichž sochy strnule stojí na oltářích se sepnutými dlaněmi a pohledem obráceným k nebi. Toužili se však stát svatými moderní doby – tedy takovými lidmi, kteří jsou ochotni aktivovat veškeré síly k tomu, aby poznali, jakým způsobem mohou rozvíjet sebe sama k nejlepšímu možnému a jak mohou žít naplno pro druhé lidi, pro církev a pro společnost. Věřili, že Bůh do každého vložil jedinečné touhy, vlastnosti a schopnosti, s jejichž pomocí se mohou stát pravdivými a zodpovědnými lidmi, kteří neuhýbají před žádným úkolem, který „poznali“ jako Boží vůli.
Zde leží kořeny výrazu „osobní ideál“, jenž je dnes v rámci schönstattského hnutí běžně používán. Poprvé pojem použil Eduard Spranger ve své filosofii osobnosti, když upozorňoval na to, že člověk nesmí nekriticky přijímat vnější ideály, ale se svobodnou zodpovědností rozhodovat, co je právě jemu vlastní, čeho je schopen v rámci svých vloh. Přitom musí dojít ke konfrontaci s oním posledním, se smyslem, s tím, kdo přesahuje lidsky myslitelné – s Bohem. Teprve s Boží pomocí může člověk poznat a uskutečnit požadavek: „Buď tím, kým můžeš být, ale buď tím naplno!“ Teorii osobního ideálu však P. Kentenich rozvinul zcela nezávisle na jiné literatuře, neboť Sprangerovo pojetí osobního ideálu bylo v schönstattských kruzích známé teprve v roce 1925. Přitom teorii osobního ideálu P. Kentenich přednášel již od roku 1917 a během následujících let se stala běžnou praxí.
Podle schönstattského pojetí je osobní ideál sice něčím nedosažitelným, ale přesto skutečným. Je to realita, pravda o člověku, jíž se každý jednotlivec během života může přibližovat. Osobní ideál podle P. Kentenicha odpovídá na trojí lidskou potřebu: potřebu celistvosti a harmonie, přirozeného organického rozvoje a zachování zdravé individuality. Je základním rysem lidské duše, který do člověka vložil Bůh a který se má člověk snažit rozvíjet v naprosté svobodě. Je to praobraz o dokonalé podobě každého jednotlivého člověka ukotvený v člověku od věčnosti, praobraz, který by měl člověk odhalit a uskutečnit.
P. King mluví o obzvlášť důležitých životních obdobích pro rozvoj osobního ideálu: V raném dětství se v dítěti rozvíjí smysl pro osobní ideál do té míry, do jaké je mu dovoleno „být osobností“. Pokud dítě vyrůstá v atmosféře nefunkčních vztahů, těžko v budoucnu hledá koherentní a celistvou atmosféru svého nitra. Důležitým mezníkem je období kolem devátého roku života, kdy dochází k ukončení první etapy vývoje osobnosti. Navazující období mládí je typické nadšením pro velké množství ideálů, horlení pro velké věci. Proto je v tomto období obzvlášť důležitá práce na formulování osobního ideálu, doprovázení při rozlišování iluzí od toho, co je člověku skutečně vlastní. Ve fázi konsolidační jde o prohlubování nalezeného já. Ideály musí být prověřovány a osvědčovány v každodenním životě reality. Střední věk často přináší krizi žití ideálů. Pod tíží požadavků všedního dne člověk buď rezignuje, nebo naopak veškerou nechuť a pocit zbytečnosti a neuskutečnitelnosti překoná prohloubením víry a lásky. Odhalení vlastní slabosti pak člověka vede o to blíže k Bohu a jeho představě o člověku samém. Ve stáří se člověk zpravidla ohlíží za uplynulým životem a ptá se, do jaké míry se přiblížil osobnímu ideálu, který se snažil celý život poznávat a prohlubovat. Však i v této fázi může a má docházet k novému náhledu poznaného.
Formálním cílem každého osobního ideálu je pak svoboda dětí Božích, osvobození od všeho, co člověku brání v přijetí sebe sama, v následování pozvání přijít na stopu smyslu vlastního života, a osvobození pro dílo Boží, pro snahu uskutečňovat „sen, který mě spojuje s Bohem, sen, jenž je u Boha realitou.“ Tato svoboda je podle P. Kentenicha nejen svobodné morální rozhodnutí pro dobré, nýbrž pro nejlepší.
V praxi Schönstattu existuje i žití tzv. „skupinového ideálu“. Takový ideál by měl být jednotícím prvkem členů společenství, hnacím a motivačním motorem jejich činnosti a zároveň selekcí pro nově příchozí. Ať už se jedná o ideál manželského páru, rodiny, školní třídy, skupiny mládeže, diecéze nebo řeholního společenství, vždy by měl být pojmenováním identity skupiny a jejich společného cíle. Potom se jednotliví členové mohou orientovat podle skupinového ideálu, i když jsou rozptýleni v různých městech nebo zemích a žijí své poslání zcela odlišným způsobem.
Jelikož se však v praxi hledání a uskutečňování skupinového ideálu na jedné straně jedná o srovnatelné postupy jako u osobního ideálu a na druhé straně o vysoce diferencované metody, následující rozpracování bude orientováno jen na ideál osobní.
1.1 Ideál jako cíl
Nalezení osobního ideálu by nemělo být chápáno pouze jako cíl výchovy, ale i jako obraz osobnosti, který sám edukant vědomě uznal jako nejlepší možný a k němuž chce směřovat. Ideál proto nemůže být nějakou prázdnou myšlenkovou konstrukcí, nýbrž musí být realitou. Již podle učení Aristotela (384 – 322 př. Kr.) jsou realitou v plném slova smyslu právě myšlenky Boží, které vkládá do všeho stvořeného. Tak je i každý člověk z pohledu Schönstattu bytostí, o němž má Bůh od věčnosti konkrétní představu. Úkolem člověka a smyslem jeho celého života je pak tento praobraz dokonalosti o něm samém poznat a uskutečňovat.
1.2 Ideál jako dispozice
Z předchozího pohledu na ideál jako cíl by se mohlo zdát, že ideál je pouhým obrazem člověka v myšlence Boží, pouhým objektem nadpřirozené části člověka. Ideál je však „něčím, co je v člověku uložené jako zárodek, co se má člověk snažit vědomě uchopit a kultivovat, aby to postupně mohlo zpětně působit jako funkce.“ Ideál je tedy obsažen i v lidské přirozenosti, a proto musí být východiskem především pohled na tělesné i duševní schopnosti, dispozice a sklony. Proto i když se člověku může zdát, že v porovnání s druhými lidmi nedostal tolik nadání nebo sil, nikdy mu nechybí to, co potřebuje k tomu, co je jeho úkolem. Pokud se člověk snaží dosáhnout něčeho, na co nestačí, je to známkou toho, že se jedná jen o jeho představu, která mu není Bohem určena. Nejde o přesouvání vlastní zodpovědnosti na Boha nebo výmluvy, proč něco člověk nemůže, ale o uznání daného řádu, uznání vlastních hranic. Pak člověk dostane odvahu s plným nasazením rozvíjet to, co mu bylo dáno, a přestane s neklidem a závistí šilhat po cestě druhých lidí. Uvědomí si, že jeho místo v mozaice světa nemůže nahradit nikdo jiný, a proto získá jeho život nový rozměr, totiž jistou míru spokojenosti, vyrovnanosti a skromnosti. Chápání nejen vlastních dispozic, ale i životních situací a vztahů jako „řeči“ Boží člověku pomůže chápat svůj osobní ideál i v souvislosti s druhými lidmi a odhalit, čím může být podle Boží vůle přínosný druhým lidem.
1.3 Ideál jako základní rys a ladění duše
Toto pojetí ideálu vychází především z naslouchání tomu, co je v člověku živé, v jakých situacích dochází k „rezonanci“ duše, kdy se člověk cítí „zasažen“. Často se jedná o jevy, pro které člověk nezná vysvětlení, co se dá slovy jen stěží popsat. Vyjádření ladění duše člověk může najít v nějaké písni, oblíbené modlitbě, činnosti, která se mu nikdy neomrzí,… Okamžik, kdy se člověk cítí šťasten a zažívá vnitřní pokoj, se pak stává „asociačním centrem“, z něhož vyrůstají další touhy a motivace v práci na sobě. Podvědomě pomocí takového centrální rysu člověk selektuje následující situace a vyřazuje, co pro něj není hodnotné. Základním rysem člověka může podle P. Kentenicha být jak přirozený tak nadpřirozený sklon, základní ladění duše je spíše mentalita určitého člověka. Díky zušlechťování základního rysu člověk může postupně vrůstat do Bohem chtěné mentality duše. Podobně o ladění duše hovoří i Eduard Spranger. Ten však naslouchání hlasům duše připisuje jen období hledání vlastní identity spojované s mládím: „Mladý člověk se stále snaží obsáhnout a rozumět sám sobě, snaží odtušit, co znamenají hlasy jeho duše…“ Podle učení schönstattské pedagogiky je ale odkrývání základního rysu a ladění duše celoživotním úkolem každého člověka.
2. Trojí definice ideálu
Další možností, jak je možné přiblížit schönstattské chápání osobního ideálu, jsou následující tři definice. Jedná se o vysvětlení osobního ideálu z pohledu filosofie, teologie a psychologie. Na tomto širokém záběru různých a vzájemně se doplňujících přístupů si lze všimnout komplexnosti Kentenichova myšlení propojujícího odlišné roviny, díky níž má být opravdu postihnuto jádro osobnosti.
2.1 Filosofická definice
Z filosofického pohledu je osobní ideál „jedinečnou Boží myšlenkou člověka samotného, kterou o něm má Bůh od věčnosti.“ Definice se nazývá filosofická, protože vyjadřuje spojení mezi Bohem a člověkem a to nezávisle na konkrétním vyznání víry. Podobně jako umělec před tím, než z kamene vytesá sochu, má ve své myšlence představu o tom, jak bude dílo vypadat, z filosofické definice vyplývá, že i Bůh, ještě dříve, než stvořil svět, měl konkrétní představu o každém člověku. Tato myšlenka Boží je pro člověka jako bytost stvořenou zároveň normou jeho bytí i jednání. To však neznamená, že je člověk pouhou loutkou, která nutně plní, k čemu je Bohem určena. Záleží na člověku, zda se ve své svobodné vůli rozhodne pro utváření života podle Božího plánu nebo zda prosadí vůli svoji. Pokud se však člověk bude pravdivě snažit žít nejlépe, jak si sám myslí, bude uskutečňovat Boží myšlenku, aniž by to věděl nebo aniž by to tak nazýval. Podle Dr. Hermanna Schmidta totiž „člověk nemůže usilovat o nic vyššího, než stávat se tím, co v Božím duchu existuje jako jeho obraz dokonalosti od věčnosti.“ Pokud křesťané věří, že každého Bůh volá k lásce, povolává ho jeho vlastním jménem, takového, jaký je, je to něco jiného než když rodiče vybírají jméno pro své dítě z předložené nabídky. Jméno je vždy prvním slovem, jímž se Bůh na člověka obrací. Vyslovení jména dodává Stvořitelovu setkání se stvořením osobní charakter, je to dotek podstaty, jedinečnosti člověka samého.
2.2 Teologická definice
Druhou definicí se Schönstatt snaží popsat, že člověk je od přirozenosti určen k tomu, aby spolupracoval na obnově světa podle příkladu Ježíše. Teologické pojetí ideálu tedy zní: „Osobní ideál je originální způsob, jakým člověk následuje Krista.“ Takový výklad předpokládá, že je člověk odrazem Boží dokonalosti. Teprve ve vztahu k ní si člověk může uvědomit jak svoji nezaměnitelnou hodnotu tak nutné omezení, které však nebrání, ale umožňuje plnohodnotné přijetí role člověka v řádu světa.
2.3 Psychologická definice
Třetí definice, psychologická, popisuje osobní ideál jako „základní myšlenku o člověku a jeho úkolu, jež je vložena do přirozených i nadpřirozených dispozic člověka.“ V dřívějších přednáškách P. Kentenich psychologickou definici stručně formuloval jako „základní rys a ladění duše,“ jak jsem již zmínila výše. Přitom základní rys popisoval jako „tiché tíhnutí a vrůstání do mentality, do ladění duše člověka.“ Podle výkladu Hanse Czarkowskeho pak mentalita člověka zpětně v člověku působí jako „stabilizační a upevňovací síla jeho základního rysu.“ Proto není možné mluvit o osobním ideálu jako o něčem statickém, co je do člověka vloženo a s čím se musí smířit, ale jako
o úkolu zahrnujícím dynamiku a požadavek organického rozvoje. Zatímco květina, jež svůj tvar a barvu sama nemůže změnit, na člověku záleží, jak svůj „vklad“ rozvine.
Srov. BLEYLE, M. Erziehung in Lehre und Leben Schönstatt, Band I, s. 3. SPRANGER, E. Lebensformen. Geistwissenschaftliche Psychologie und Ethik der Persönlichkeit, Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 1950, s. 341 nn. Srov. KING, H. Das Persönliche Ideal in der Lehre Pater Kentenichs und der Praxis der Schönstatt-Bewegung. Idealpädagogik als Identitätspädagogik. Kapitola: Entfaltung des Persönlichen Ideals, s. 78 nn. www. herbert.king.de, 25. 1. 2009. KENTENICH, J. Grundriß, s. 162 nn., KENTENICH, J. Ethos und Ideal in der Erziehung, s. 189 nn. KENTENICH, J. Vorträge 1963, 198 n. In KING, H. Das Persönliche Ideal in der Lehre Pater Kentenichs und der Praxis der Schönstatt - Bewegung, s. 65, www.herbert.king.de, 25. 1. 2009. Místo člověka v objektivně daném řádu zkoumá např. současný pedagog Winfried Böhm. Ten došel ve svých pracích k dějinám pedagogiky k závěru, že „západní vzdělání ve své tradici delší než dva a půl tisíce let (od počátků řecké filosofie v 6. stol. př. Kr. do počátku 20. století) vykazovalo stále stejnou strukturu. Jejím východiskem bylo přesvědčení o existenci objektivně daného řádu, jenž je zdůvodnitelný ontologicky a vysvětlitelný vědami jako je filosofie a teologie. Učitel a vychovatel byl tím, kdo o tomto řádu ví, kdo jím podle svého vědeckého zaměření disponuje a konečně, reprezentuje ho svým životem. Edukant se v procesu vzdělávání a výchovy učí svým myšlením, chtěním a jednáním tomuto dobrému řádu celku přivykat a tak v něm nacházet své místo… V průběhu 19. století však tato struktura západního vzdělání doslova ztratila půdu pod nohama a zůstala bez svého přirozeného základu… Když Nietzsche vyhlásil smrt Boha, nešlo v podstatě o odsouzení křesťanství, ale hlavně o zlikvidování víry v metafyzicko – ontologicky daný řád… Pokud je vůbec možné nějaký řád najít, pak je třeba, podle Marxe, Freuda či Nietzscheho, hledat ho ve struktuře lidských popř. individuálních potřeb. Jak je známo, Marx viděl základní potřebu člověka v hladu, … Freud v sexualitě,… Nietzsche ve vůli k moci. Pokud ale potřeby a pudy (individuálního) člověka vstoupí na místo, které předtím bylo obsazeno strukturou západního vzdělání vystavěném na ontologicko – metafyzickém řádu, a, viděno pedagogicky, získá normativní sílu, potom už nebude možné definovat vzdělání člověka jako poznávání a uznávání řádu ze strany edukanta, nýbrž se přikloníme k pravému opaku, totiž k uznávání individuálních a/nebo sociálních potřeb a pudů edukanta ze strany vychovatele. Výchova a vzdělání se potom zvrátí v pedagogický požadavek uspokojování pudů a potřeb a přiblížíme se k onomu zdánlivě pedagogickému pojmu: sebeuskutečnění.“ (Srov. BÖHM, W. Entwürfe zu einer Pädagogik der Person. Gesammelte Aufsätze, Bad Heilbronn: Verlag Julius Klinkhardt, 1997, s. 44 – 53.) KENTENICH, J. Oktoberwoche 1951, s. 248. Srov. KENTENICH, J. Oktoberwoche 1951, s. 249. Srov. KENTENICH, J. Briefwechsel mit A. Wurm, s. 19 In CZARKOWSKI, H. Psychologie als Organismuslehre, s. 63. |
|
|
|
|